Proč nás oddělují věci, které měli sloužit k spojování?

18. srpna 2017 v 15:08 | M. |  Myšlenky
Stává se, že se pár pohádá jen kvůli tomu, že je jeho polovička neustále na telefonu. Ať už si s někým dopisuje, projíždí příspěvky ostatních nebo sleduje videa, věc která měla lidi spojovat je spíše rozděluje.
Ale proč? Proč si píšeme s někým, kdo je x kilometrů daleko i přes to, že hned vedle nás sedí někdo s kým by jsme se mohli bavit reálně?
Na internetu existuje spousta článků o tom, že dnešní generace si bere telefon i do postele. Je to pochopitelné, pokud máte na telefonu budík, stejně tak jako to má v dnešní době již většina lidí. Ale problém nastává v tu chvíli, kdy se ať už v blízkosti partnera, přátel nebo kohokoli jiného nedokážete odtrhnout od obrazovky. Je to jen pár minut, co jste kontrolovali příspěvky na facebooku, instagramu nebo něčem podobném a nic nového jste nenašli, tak proč i přes to znovu a znovu, pořád dokola načítáte stránku a prohlížíte, co kdo kam sdílel, vyfotil nebo napsal a to každou minutu kdy je to možné?.
Jak dlouho jste konkrétně vy schopni nedívat se na sociální sítě? Kontrolujete je každou chvilku, i když víte, že nic nového nenajdete, nebo patříte k těm kteří mají telefon stále tam, kam ho ráno položili? Pokud patříte k těm co ho mají neustále v ruce, věřte, že to vašemu okolí vadí. Nikdo vás neodsoudí za to, že někomu ze slušnosti odepíšete nebo pošlete fotku místa, kde právě jste ale je opravdu nutné držet ten telefon neustále v ruce? Proč jsme tak posedlí kontrolou toho, čím se zrovna on nebo ona chlubí? Čekám na dobu, kdy budou lidi sdílet i to že měli právě sex, protože někteří lidé sdílejí ze svého soukromí s úplně cizími lidmi snad vše co mohou.
Chápu, že jste na dovolené a chcete se pochlubit přátelům. Ale je opravdu nutné každý den přidávat 20 fotografií a u každého napsat 200slov?

…Popřemýšlejte chvilku nad tím, proč tohle všechno děláte…
Leckdy svým jednáním můžete ublížit spoustě lidí a přitom o tom nemít nejmenší tušení. Začíná to větou "na co tam pořád koukáš?" a nejednou končí "tak se seber a jdi" někomu to může přijít jako hloupost ale dokážete si představit kolik vztahů zkrachovalo jen na tom, že si partner všímal více telefonu než své partnerky? Ať už to bylo nevinné prohlížení fotografií ostatních lidí nebo eroticky směřované sms, partnerce to vadilo a na její upozornění že ona je vedle vás jste nedbal, No přišla chvíle, kdy už toho měla dost.. Měla dost toho věčného počkej, jen to dopíšu nebo, jen se podívám na tohle a dokoukám tamto a tak se cítila, jako by byla až na druhém místě.

Nedělají to muži ale dost často i ženy a ve vztahu to opravdu nedělá dobrotu. Takže ať už v tom milostném nebo přátelském životě, nechávejte mobil stranou. Leckdy můžete přehlédnout důležitější věci, než je fotografie kolegyně z dovolené.
 

Práce na call centru aneb jak se pořádně vytočit.

24. května 2017 v 15:46 | M. |  Myšlenky
Je zvláštní, že občas jsou dny, kdy nás absolutně nic nerozhodí. I když třeba zaspíme, zakopneme na schodech, polijeme se kafem a na to potkáme řidiče, který bez půllitrů na očích nemůže vidět snad ani volant. No a i přesto se dál usmíváme a přecházíme to. Kdež to jindy nás vytočí jen hloupý dotaz někoho z kolegů nebo zákazníků. Ona absolutně zbytečná otázka, díky které se nepřestáváme udivovat, že lidstvo stále existuje.

Je to přesně ten typ otázky, kdy se vám na moment zastaví svět, vy se se zkřiveným obličejem díváte na onu osobu/, případně na monitor/telefon nebo jiné zařízení a v duchu doufáte, že ta otázka nebyla myšlena vážně a byl to jen hloupý pokus o vtip.
Inu musím vás zklamat, nebyl to vtip.Ta naprosto inteligencí neposkvrněná osoba to ale myslí zcela vážně a nechápe proč vám vylézá žíla na čele.

No A o tomhle je práce na call centu.

Myslím, že hloupost lidí, je přesně ta chvíle, kdy musí rupnout nervy snad každému.
Jeden čas, když jsem pracovala na call centru, jsem měla problém s pochopením ostatních. (nebudu jmenovat firmu ale nejednalo se o žádné volání lidem s tím že jim nabízíte šunty ale pracovala jsem na zákaznické lince, kam volali lidé s různými dotazy) Dalo se po chvilce zvyknout na to, že volali děti a ptali se kde je nástupiště 9 a ¾, jak velká mám prsa a jiné hlouposti. Na tyto dotazy si zvyknete téměř ihned ale na co jsem si nedokázala ani po roce zvyknout byla hloupost lidí.


Dokonce si myslím, že čím hloupější, tím arogantnější byli. Protože když vám na žádost o vyhláškování řekne zákazník F jako Fčela a myslí to vážně nebo když zazvonil telefon a ozvalo se " najděte mi firmu která začíná na S a je sídlem v Praze", chvilku nechápete, co po vás chtějí. Moje odpověď na tento dotaz byl takový, že firem na S je opravdu spousta, počínaje nejznámější sazkou, siemens apod. A tak bych potřebovala vědět alespoň část prahy, ulici kde je nebo případně čím se firma zabývá aby se nám to lépe hledalo, byla pro onoho zákazníka naprostým vrcholem chování co jsem si mohla dovolit. "kdybych to věděl tak sem ku**a nevolám, takže vy jste jako tak tupá že to nedokážete najít? Můj syn by to našel na googlu do 3 minut." V duchu si samozřejmě v tu chvíli říkáte něco o cestě do zadních partií a o tom ať se teda poradí se synem na googlu, ale bohužel je to zákazník a tak k němu musíte i přistupovat.

Po několika minutách jeho nadávek, urážek a odkazování se na nasprosté nesmysli, jako je ochrana práv, že to podá k soudu nebo hlášek nad kterými se později zasmějete, například když vám řekne že jste komunistická svině ( nevím jak vy ale já jsem komunisty ani nezažila) jste se k ničemu samozřejmě nedopracovali, i přesto jste se s tím zákazníkem rozloučili a popřáli mu hezký den, no ale pak si jdete na hodnocení hovoru od vašeho "šéfa" a ten vám řekne, že si za ty nadávky můžete sám/sama a ještě vám strhne peníze za to, že jste špatně zaklasifikovali onen hovor.


No to vás vytočí do takových výšin, že nejen v dlani zlámete hromadu prospisek, tužek a všeho co vám přijde od cesty ale někdy se vám bude chtít vzteky brečet.
To je přesně ten pocit, kdy máte chuť zakřičet ať už jde váš šéf také do patřičných zadních partií protože vy samozřejmě víte, že on by nedokázal s tím zákazníkem mluvit ani z poloviny jako vy a nesnažil by se hovor i přes řev nadávek směřovat k původnímu dotazu. No ale do jsou pouze vaše pocity, můžete mít klidně mžitky před očima a můžete se proměnit v běsnící zvíře jako hulk ale váš šéf bude v pohodě.. On přeci bere trojnásob platu za to, že vám neporadí, nepomůže a do práce přijde déle než vy a odejde dřív. ( řeči o vzdělání nechme stranou, mnohdy měl operátor vyšší vzdělání než team leader) Ale tak už to na cc chodí. Vy se budete v křečích rozčilovat, po nocích nespat a žít v neustálém stresu z toho co, se zase stane a kdo po vás bude řvát tentokrát. No nikdo to nezmění dokud nezahodíte sluchátka a nepodepíšete výpověď

Samozřejmě ta práce má i svá pozitiva, k tomu sakra nízkému platu dostanete týden dovolené navíc( který si samozřejmě nebudete moct ani vybrat, protože když se na call centru nebude stíhat, nikdo vám jí nedá a když už ano tak telefon se vám nezastaví jen aby vás uhnali zpět do práce.) Ale k tomu všemu získáte i bolavá záda z těh nejlevnějších židlí, k čemu navazuje samozřejmě i bolest krku, hlavy, očí a po čase i karpálů. Ale to není zdaleka vše, k tomu všemu vám po x letech ve firmě přidají celých 500,- které vám patřičně zdaní, no není to skvělé? Já myslím že určitě.


A teď vážně. Jediné pozitivum co jsem za chvíli strávenou tam poznala, byl kolektiv. Banda psychopatů, co vás má vlastně ve skrytu duše ráda, je pro každou špatnost a když má možnost, zajde s vámi na nějaký drink a společně s vámi upustí páru a odvalí tak trochu toho stresu.
Takže kdyby jste náhodou někdo uvažoval o této práci, upřímně vás lituji a radím: Nedělejte to! Kariéru na tom nepostavíte a nic dobrého z toho nevzejde.
Já to odnesla pochroumaným žaludkem z nervů a názorem, že už mě lidská hloupost nemůže ničím překvapit.

Kdy se vyplatí riskovat?

24. května 2017 v 14:39 | M. |  Myšlenky
Jsou situace, kdy tak úplně nevíme, zda se máme chopit nějaké šance a dát tak v sázku něco, na čem nám záleží ale mnohdy se nám to může vyplatit.

Ať už se jedná o vztah, zaměstnání nebo cokoli jiného, nikdy nevíme jak to předem dopadne. V hlavě se nám nejspíše odehraje tisíc různých scénářů ale nikdo nedokáže odhadnout jak to vlastně dopadne. Můžeme mít i tušení, že to pro nás skončí špatně.
Ale jak moc špatně je opravdu špatně? Je špatně, pokud vám nevyjde pohovor a vy se budete dál sunout od jednoho výběrového řízení k druhému? A nebo když se v dosavadním zaměstnání dozví, že chodíme na výběrová řízení a udělají nám tu dosavadní prác o tolik nepříjemnější.nNebo co když s námi dokonce ukončí pracovní poměr? Jednou mi někdo řekl, "vždy může být hůř" ale kde je ta hranice? Kdy je lepší to risknout? Co když ten jeden pohovor bude osudný a přijmou nás na místo tam, kam jsme opravdu chtěli? Není lepší riskovat?

Nebo jiný příklad.
Co když jste s partnerem po XY letech už jen ze zvyku a nemáte nic společného? A co když v tu samou chvíli co o vašem dosavadním vztahu, který vám zrovna nevyhovuje. poznáte někoho, s kým je vám opravdu dobře?
Budeme riskovat ztrátu dosavadního pohodlí pro možný zisk něčeho nového, možná i lepšího? Nebo dostaneme strach a raději zůstanete v tam kde jsme již zvyklí být?

To vše je samozřejmě individuální a každého soukromá věc.
Ale jak vlastně poznáme kdy se nám vyplatí zariskovat? Máme se řídit svými pociti a nebo zdravým rozumem? Co když váš rozum křičí ne ale vaše srdce ano?

Ať už se jedná o vztahy soukromé, nebo ty pracovní. Je to jako sázka do loterie. Můžeme přijít o nějakou tu trochu ale i o všechno. Na druhou stranu můžeme něco málo získat, či dokonce vyhrát celý jackpot. To vše už je ale jen a jen na nás, záleží vždy jen na tom, co chcete a jak moc si za tím půjdete. Nezáleží jaké máte zkušenosti, znalosti, nebo cokoli jiného, záleží jen na tom co jste pro to ochotni udělat.

Je jedno co nám poradí známí, kolega, nebo přítel či přítelkyně. Na otázku zda riskovat či ne si vždy musíme odpovědět sami sobě
 


Kdy je lepší mlčet a kdy promluvit?

22. května 2017 v 10:04 | M. |  Myšlenky
Někdy řekneme slova, kterých později litujeme a mnohdy zase litujeme, že jsme je neřekli.
Je to ten moment, kdy sedíte naproti někomu a máte slova na jazyku, představujete si jak vychází z vašich úst a zároveň i reakci na to, té druhé osoby ale když na to dojde, nevypustíte ani hlásku. Je to proto, že se bojíme aby to nebolelo druhou osobu, nebo nás?
Může se stát, že se na nás bude hněvat, nebo bude díky nám smutnit, protože jsme třeba zvolili špatná slova a mohlo to být myšleno úplně jinak, než vyznělo. Ale nejde vždy odpovědět dokonale, ať už to myslíme sebelíp, ne každý snese kritiku byť je myšlena v dobrém. A stejně tak nemusí unést fakt, že partner/ka dané osobě zahýbá. Někdy můžeme dumat klidně i roky nad správnými slovy ale pokud ten druhý/ta druhá nebude chtít pochopit to, co se jí snažíme říct, je nám to k ničemu.
Vadí nám že bude naštvaný, případně smutný dotyčný, kterému to chceme sdělit, nebo se bojíme ,že se to otočí proti nám?
Nikdo přeci nechce být za toho, kdo známému vytknul účes, auto, přítelkyni, nebo cokoli jiného. A už vůbec nechceme být tím, kdo známému naprášil, že jeho druhá polovička není až tak věrná jak si myslí.
Není snadné někomu sdělit něco, co není zrovna šťastná událost ale zkuste se sami vcítit do té situace a podle toho jednat, každý jsme samozřejmě jiný, snášíme jinak kritiku a určité věci si na rozdíl od ostatních držíme dál od těla aby nám nemohli ublížit. Ale jedno jde. A to se předem zamyslet. Jak by bylo nám v dané situaci? Chtěli by jste vědět že vás partner/ka podvedl/a nebo máte raději milosrdnou lež?
Nehledě na nevěru, kdo z vás řekne své přítelkyni že přibrala a už vás tolik nepřitahuje? Zní to jako klišé ale děje se to.
Pokud je tento případ o vás, máte na výběr ze dvou možností. Buď se budete snažit to co nejlépe zaobalit aby se neurazila (což je stejně marná snaha pokud jí to její alibismus nenechá připustit) a nebo se tím užírat sám.
Pokud zvolíme 1 variantu může se to otočit proti nám stylem: "No ale ty taky" případně "jestli se ti to nelíbí, můžeš jít jinam" ale co když to nebude tenhle případ? Co když to bude ten, kdy se partnerka zamyslí sama nad sebou a začne něco dělat? Třeba začne zdravěji jíst, cvičit a časem to bude viditelné i pro okolí ( vás).
Pokud však zvolíme 2 možnost, nikdy se nic nezmění. Ona bude tloustnout dál a vy se budete každý večer přemlouvat aby jste se s znechuceným výrazem neotočili zády k partnerce a nešli spát. Samozřejmě časem vám to bude vrtat hlavou, nejdříve jen pokud jí budete na blízku, později celý den i noc. Ale proč trápit sami sebe?
Ať už jde o oznámení, že někdo někoho podvádí, nebo že se nám na někom něco nelíbí, zkusme si říct všechny důvody proč to někomu říct a stejně tak důvody proč ne.
Ačkoli to tak nemusí na první pohled vypadat, slova dokážou zranit i člověka co vyppadá jako z
kamene.

Ale co když nás někdo viděl?

19. května 2017 v 16:17 | M. |  Téma týdne
Když vidíme kolegu nebo třeba známého, jak dělá něco, u čeho by ho nejspíše neměl někdo vidět, upozorníme ho, nebo jdeme dál a předstíráme že jsme nic neviděli?

Jsou situace, kdy je nejspíše pro nás i okolí lepší o tom pomlčet a jít dál, jakoby jsme nic neviděli. Ale kde přesně je ta hranice? Spousta lidí (ačkoli to veřejně nepřizná) dělá věci jen, když se nikdo nedívá. Ať už je to zpěv, tanec, nebo třeba prozkoumávání tělesných otvorů..
Od kdy má člověk potřebu schovávat před ostatními věci, které dělá? Možná je to v nás odjakživa ale proč tedy toto chování nemají i malé děti?

Když se nikdo nedívá, máme pocit určitého soukromý a můžeme si dělat cokoli. Vracíme se tak do let, kdy nám ještě bylo jedno, kdo si o nás co myslí. Těžko by jste si teď před šéfem zpívali nějakou slaďárnu z titanicu nebo se snažili napodobit styl eminema. Mnohdy sami sebe přistihneme při věcech, které děláme jen, když se nikdo nedívá.
Která z vás ( a teď záměrně mluvím k něžnému pohlaví ) se nepřistihla, že když při jízdě autem začne hrát nějaká chytlavá písnička začne si jí zpívat?

I když absolutně neudržíte tón, neznáte slova nebo nemát nejmenší tušení co je to za jazyk. Vlníte se do rytmu a zpíváte slova, kterým mnohdy ani nerozumíte ( samozřejmě to dělají i muži ale málokterý to přizná ). Pokud je to píseň pomalá a smutná prožíváme tu bolest, ten smutek, tu zatracenou lásku, stejně tak, jako ten, co ji zpívá. Stejně tak pokud začne hrát nějaký rockový, nebo metalový nářez, jede se nám úplně jinak, než pokud začne hrát rap plný basů a nebo třeba nejnovější pecka léta, při které si vybavíme onu párty na ibize, jakou ji známe z filmů nebo videoklipů. ( přiznejme si, děláme to snad všichni ).

Ať už se jedná o zážitky z auta, kdy mácháme rukama a křičíme na řidiče před námi, co nám hlas stačí i když si jsme vědomi, že nás nemůže slyšet nebo když jsme sami v posteli a můžeme se konečně rozvalit přes celou postel, zapnout televizi a posnídat třeba brambůrky, případně hromadu míchaných vajíček s toustem. Jde nám hlavně o to aby to nikdo neviděl. Ale já se ptám proč? Proč si nepřiznat, že máme den, kdy jsme líní a nechceme vylézt z postele, stejně tak jako jsou dny, kdy máme spousty energie a nevíme kam sní? Nebo třeba, že si v duchu přemítáme situace, které víme že se nikdy nestanou, ať už se jedná o pracovní povýšení, hádku nebo nějakou milostnou scénu.
Každý z nás má to své a bude to dělat jen tehdy, když se nikdo nedívá.

Ale co když si to jen myslíme?
Co když o každém z nás tu naši "věc" někdo ví? Někdo, kdo nás viděl nebo slyšel ale raději v tu chvíli předstíral že ne, stejně tak jako to dělá většina z nás?

Kam dál