Ale co když nás někdo viděl?

19. května 2017 v 16:17 | M. |  Téma týdne
Když vidíme kolegu nebo třeba známého, jak dělá něco, u čeho by ho nejspíše neměl někdo vidět, upozorníme ho, nebo jdeme dál a předstíráme že jsme nic neviděli?

Jsou situace, kdy je nejspíše pro nás i okolí lepší o tom pomlčet a jít dál, jakoby jsme nic neviděli. Ale kde přesně je ta hranice? Spousta lidí (ačkoli to veřejně nepřizná) dělá věci jen, když se nikdo nedívá. Ať už je to zpěv, tanec, nebo třeba prozkoumávání tělesných otvorů..
Od kdy má člověk potřebu schovávat před ostatními věci, které dělá? Možná je to v nás odjakživa ale proč tedy toto chování nemají i malé děti?

Když se nikdo nedívá, máme pocit určitého soukromý a můžeme si dělat cokoli. Vracíme se tak do let, kdy nám ještě bylo jedno, kdo si o nás co myslí. Těžko by jste si teď před šéfem zpívali nějakou slaďárnu z titanicu nebo se snažili napodobit styl eminema. Mnohdy sami sebe přistihneme při věcech, které děláme jen, když se nikdo nedívá.
Která z vás ( a teď záměrně mluvím k něžnému pohlaví ) se nepřistihla, že když při jízdě autem začne hrát nějaká chytlavá písnička začne si jí zpívat?

I když absolutně neudržíte tón, neznáte slova nebo nemát nejmenší tušení co je to za jazyk. Vlníte se do rytmu a zpíváte slova, kterým mnohdy ani nerozumíte ( samozřejmě to dělají i muži ale málokterý to přizná ). Pokud je to píseň pomalá a smutná prožíváme tu bolest, ten smutek, tu zatracenou lásku, stejně tak, jako ten, co ji zpívá. Stejně tak pokud začne hrát nějaký rockový, nebo metalový nářez, jede se nám úplně jinak, než pokud začne hrát rap plný basů a nebo třeba nejnovější pecka léta, při které si vybavíme onu párty na ibize, jakou ji známe z filmů nebo videoklipů. ( přiznejme si, děláme to snad všichni ).

Ať už se jedná o zážitky z auta, kdy mácháme rukama a křičíme na řidiče před námi, co nám hlas stačí i když si jsme vědomi, že nás nemůže slyšet nebo když jsme sami v posteli a můžeme se konečně rozvalit přes celou postel, zapnout televizi a posnídat třeba brambůrky, případně hromadu míchaných vajíček s toustem. Jde nám hlavně o to aby to nikdo neviděl. Ale já se ptám proč? Proč si nepřiznat, že máme den, kdy jsme líní a nechceme vylézt z postele, stejně tak jako jsou dny, kdy máme spousty energie a nevíme kam sní? Nebo třeba, že si v duchu přemítáme situace, které víme že se nikdy nestanou, ať už se jedná o pracovní povýšení, hádku nebo nějakou milostnou scénu.
Každý z nás má to své a bude to dělat jen tehdy, když se nikdo nedívá.

Ale co když si to jen myslíme?
Co když o každém z nás tu naši "věc" někdo ví? Někdo, kdo nás viděl nebo slyšel ale raději v tu chvíli předstíral že ne, stejně tak jako to dělá většina z nás?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 D D | Web | 19. května 2017 v 17:15 | Reagovat

Zrovna u toho tance a zpěvu vůbec nechápu, proč se lidé tolik stydí. Mě se třeba líbí je u toho pozorovat a přemýšlet nad pocitem, jaký v danou chvíli asi prožívají. Sám jsem hudbu dlouhé roky nesnášel a neposlouchal ji, takže náhlá touha začít si zpívat nebo se vlnit v rytmu hudby je mi zcela cizí, ale líbí se mi vidět v lidech tu energii, když takhle skotačí.

2 radost-starost radost-starost | 22. května 2017 v 11:12 | Reagovat

[1]: Lidé se stydí protože nevědí co by si o nich ti druzí pomysleli.
Nestává se že by někdo přišel a řekl že každé ráno cestou do práce si zpívá nebo se vlní do rytmu hudby, protože neví jestli to dělají ostatní a bojí se tak že by na něj mohli změnit názor.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama